pátek 26. října 2012

Vang vieng

Po cestě z Luang prabang jsem se seznámili s kvalitou místních silnic. Thajské silnice, to byla paráda. Odteď, tedy od Laosu to půjde z kopce. Po pravdě to začalo naší chybou. Nechali jsme se ukecat. Když jsme pořizovali lístky na cestu do Vang vieng, obešli jsme několik agentur. Všude nám řekli to stejné: "Jeďte minivanem, je rychlejší a levnější. Autobus nemůže jet tak rychle a je dražší. Minivanem tam budete za 5 hodit, autobusem za 7". Tak jsme jeli minivanem. Totálně narvaným minivanem. Ondra měl kolena u brady, protože si neměl kam dát nohy jak bylo málo místa. A cesta trvala 8 hodin. Později jsme zjistili, že autobus jel uplně stejně dlouhou dobu, akorát to bylo mnohem pohodlnější a s jídlem.
Pobyt ve Vang viengu byl balzámem na duši po téhle hrozné cestě. Nutno přiznat, že ač cestování do Van vieng nebylo pohodlné, výhled byl jedinečný.

Ubytovali jsme se mimo městečko, v Maylin guesthasu. Bambusové bungalovy rozseté po krásné zahradě plné stromů, kytek a motýlů.


Celý týden jsme objevovali krásy místní přírody. První den jsme vyrazili pešo na koupání do místní modré laguny. Krásné koupání v průhledně modré vodě, plné ryb. Lagunka byla vice jak tri metry hluboká, takže jsme si už tak příjemné osvěžení mohli zpestřit skokem ze stromu, nebo z houpačky.

Ve skalách nad lagunou byla i moc pěkná jeskyně,která se dala s baterkou zhruba za půl hoďky celá prozkoumat. Jeskyní bylo v okolí hned několik a pár  z nich jsme i prošli. Druhý den jsme nechali nožky odpočinout a vyrazili na motorce na vejlet za vodopády a obhlídku místní ekofarmy. Náš poslední den ve Vang vieng jsme si dopřáli luxusní výlet s mítním britským rezidentem Tomem na terénních motorkách, díky čemuž jsme se dostali na daleká a zapadlá místa, která před námi pravděpodobně žádný turista ještě neviděl.

Po příjemném odpočinkově- trekovém týdnu ve Vang vieng vyrážíme do hlavního města Laosu Vientien. Na místní Vietnamské ambasádě si zařídíme Vietnamská víza a hurá do Vietnamu na Pho.

A více fotek z Vang Vieng ZDE

pátek 5. října 2012

Luang Prabang


Ubytovali jsme se na hranicích historického centra, v čistém a velmi příjemném hostelu. Chvilka odpočinku, ledová sprcha a hurá na trh.
Noční trh v Luang prabang je nádhera. Žádné čínské šmejdy a šmuky. Tady se opravdu kocháte místní lidovou tvořivostí. Hedvábné šály a látky, které vyrábí místní ženy ve vesničce cca 2-3km od města (Byli jsme se kouknout). Doma šité, pletené hračky, bačkůrky, šatičky - s tradičními výšivkami, atd.



Po několika hodinách hladovění na lodi míříme ke stánkům s jídlem. Místní specialita jsou stánky s nabídkou: " za 10tis kipů si vem všechno, co nacpeš na jeden talíř". Což jsme udělali. Pak jsme ještě obešli stánky se sladkostmi. Ondra si dal sticky rice, já kokosovou buchtu (mami bábovku, až se vrátíme!).

Luang prabang jsme si užívali necelý týden. Městečko jsme několikrát objeli kolem dokola na kolech, kochali se místní koloniální architekturou, odpočívali v klidu a stínu budhistických watů a probouzeli s nočním ruchem tepajícím na náměstích, ulicích a uličkách. 



To město je jak z pohádky.
Jeden den jsme se vydali na kolech cca 2-3km za město do okolních vesniček, kde se z bavlny a hedvábí vyrábí látky, šály a tradiční sukně. Bylo to docela fajn, dostat se do kontaktu s místními, prohlédnout si obchůdky narvané jejich vlastními výrobky. Za každým obhodem byl vždy přístřešek, pod ním tkaldcovské stavy na kterých se zrovna vyráběly šálky buď z bavlny nebo z hedvábí s tradičními výšivkami. Jako posední jsme narazili na mladou Laosanku. Její obchudek byl spíše galerie moderní tvorby a práce s bavlnou a hedvábím. Spolupracuje s několika holkama s vesnice, které vyrábí šály podle ní navrženého designu. Její vkus a cit pro barvy nám bral dech.
Po několika krásných dnech ve městě se přesouváme zpět do přírody.  Další destinací je městečko Vang vieng. Ještě nedávno hlavně známé pro bujarý noční život a davy mladých američanů a kanaďanů, bloudících bezvládně ulicemi, v krvi několik promile alkoholu a koktejlu místních drog.


Další fotky z Luang Prabang ZDE

pondělí 1. října 2012

Po Mekongu do Luang prabang

V pondělí opouštíme městečko lásky Pai s místní cestovní agenturou Aya. Míříme k tajským hranicím s Laosem, kde nasedneme na loď, která nás po proudu řeky Mekong odveze do historického centra Laosu - Luang prabang. 
Cesta na hranice byla dobrodružná. Asi poprvé v životě jsme se v autě opravdu báli o své životy. 7 hodin cesty v minidodávce, nacpané k prasknutí, jedoucí průměrnou rychlostí 100km/hod po cestě která by se dala přirovnat k naší polňačce. Když jsme dorazili na hranice (cca v 2hodiny v noci), byli jsme ubytováni, abychom si mohli dát na pět hodin chrupku. V sedm ráno vstáváme, rychlá snídaně a hurá na hranice pro víza. Po cestě za vízi potkáváme německý pár, který předešlý večer urazil stejnou cestu, tedy Pai - hranice, za 12 hodin! Pasová kontrola na thajských hranicích proběhla bez problému a jsme vedení blátivou cestou k Mekongu, přes který nás převeze uzounká loďka na druhý břeh k Laoským hranicím. Už nastupovaní v Thajsku bylo vtipné, ale výstup v Laosu byl přímo hystericky vtipný. Z loďky totiž nevystupujeme na nějaký ponton či molo. Ne, vystupuje se přímo do bahna, ve kterém jsou naházená sem tam prkna a klády. S 30kg baglem opatrně vstupuju z lodě na kládu, vyrovnávám a překonávám bahno na pevnější souš. Stejné štěstí neměla Němka, která šla za mnou. Zkončila po zkoro do pasu zabořená v bahně. 4 lidi jí tahali ven. 

Mno a stejně dopadlo ještě pár dalších šikulků, mezi nima jeden Kanaďan a to proto, že ten se z nepochopitelných důvodů rozhodl, že nebude čekat frontu na prkno a ze špičky loďky skočil přímo do bahna. Nevim, asi drogy, či alkohol, tvrdil, že si neuvědomil, že je bahno tolik hluboké. 
Asi po třech hodinách na hranicích nasedáme do lodi a vydáváme se po proudu směrem k Luang prabang. Loď je nacpaná turisty, převážně americkými a kanadskými. Je tu i pár Němců, Portugalců a Japonců. Američani a Kanaďani asi do hodiny rozjeli mejdánek. Na lodi strávíme dva dny. První den urazíme zhruba polovinu cestu a přespíme ve vesničce přímo na břehu Mekongu.



 Druhý den cca po 9 hodinách připlouváme do Luang Prabang. 
Jsme okouzleni. Městečko je opravdu nádherné, není divu, že je na seznamu památek UNESCO.

Více fotek z naší projížďky lodí po Mekongu ZDE

neděle 30. září 2012

Tacomepai a Pai


Všechny města a městečka, která jsme zatím v Thajsku navštívili, se dají chrakterizovat jedním slovem, podle toho, jak se turistům snaží profilovat. Bangkok jsou nákupy, Mae Sot Svoboda Barmě, Chiang Mai je dobrodružství a adrenalin a Pai, to je Láska a světový mír.

Tři hodiny cesty z Chiang Mai, první dvě třetiny klidně a pohodlně, zakončené hodinkou serpentýn, ve kterých se dělalo blbě nejen Julii. Vyskakujeme na mini autobusáku v Pai. Dáváme rychle Pad Tai, půjčujeme skůtra a s velkým očekáváním to šviháme (rodič čte jako “klidnou a opatrnou jízdou se přesouváme”) 5 km zpět směr Chinag Mai na farmu Tacomepai. Motorku půjčujema na 3 dny, protože co kdyby to na bio farmě tak dobré nebi(l)o, že jo?!

Po necélé čtvrthodince jsme na místě. Potkáváme se s “majitelem” Sandotem, který nás provede. Celá farma Tacomepai je v podstatě džungle, s vyšlapanýma cestičkama u kterých stojí domečky postavené rukama místních ubytovaných/dobrovolníků z místních stromů a bambusu. Je jich asi dvacet, skoro každá má vlastní koupelnou a noc stojí 3 dolary na hlavu! Julii bere treehouse, my si vybíráme tu nejnovější, postavneou na okraji pozemku, uprostřed rýžového pole. Ložnička obložená bambusem, zastřešená teráska, a ten výhled!


communal kitchen
Vyhled z terasky
Nas bungalov
lidska pradelna / tu jsme nezkusili


Ubytování se stávají součástí komunity, společně se vaří (1,5 USD na hlavu) a společně se pomáhá farmu “zvelebovat”. Zbelevování není povinné, ale tak nějak se od ubytováných očekává, že pomohou. My jsme se zapojili - nejen kůli tomu, že nás to ubytování stojí 10 USD i s jídlem, ale hlavně jsme se chtěli s Klárou blejsknout českým uměním chatařství a chalupářství.

První den  jsem sekal dříví - mačetou, sekyru tam neměli, a jak jsem následně zjistil, tak ani místo, kde by dřevo schlo. Klára se vrhla na dělání ¨”seed balls” - základ tamního farmaření: vezme se semínko, to se obalí mixem jílu, kompostu a hnojiva a hotová koule se pak nechá uschnout na slunci. Zajímavý je, že hnojivo tady dělaj tak, že prokvašej ovoce s cukrem. Vlastně celá ta farma funguje tak nějak zvláštně, jak jsme postupně začali zjišťovat.Druhý den jsme šli pomoct na zahrádku před místní píchou,  “baráčkem” napůl z hlíny a napůl z bambusu, s elektřinou obýváčkem a dvěma ložnicemi, který obývala Japonka Koko s rodinkou. Úžasná bytost, japonská novinářka, která se specializuje na psaní a povídání o ekologii. Měla prý hodně poslouchaný pořad v japonském rádiu, ale všeho nechala, vzala dcerku a s manželem Yellow, který v Tokiu vyráběl pro zákazníky kompost za 100€ měsíčně (!!!!) a vyrazili do Thajska dělat na bio framách. Dali si v Tacomepai kurz permakulturního “zahradničení” a rovnou tam zakotvili na pár měsíců.

A prací na zahrádce začalo naše nadšení z krásného bydlení s výhledem a ze “zelených” postupů na farmě pomalu ale jistě opadat. Permakulutra je krásná, ale když jsme se začali rozhlížet, tak jsme zjisitli, že rostliny nejenom že neplodí, ale spíš chcípou stejně jako stromy v džungli, protože nikdo okolo kořenů neposekal “permakulturní” plevel,  místním prsátkum nikdo nevykydal tak měsíc a kompost z kuchyni tlel v kuchyni, takže sednut si na jídlo znamelo spiš se nehcat sežrat od komarů, než se nažrat dobrého jídlo. a seedballs, které jsme plácali, se dělali ze semen úplně sežraných broukama, takže z toho vyroste prd a ne kytka. A po práci na zahrádce u Koko jsme zjistili proč: Udělali jsme dva Sepp Holzerovi “hrobečky” tak, aby sbírali vodu,  posbírali jsme dobrou hlínu z okolí a Klára vysvětlia Koko teorii toho, jak celej záhon funguje. Ta z toho byla nadšen a šla to celé ukázat Sandotovi, který na to odpověděl: “Hezké, ale na permakulturu moc organizované”. A to byl důvod - krásný místo, ale absolutně deorganizované.Po procitnutí  po třech dnech pobytu jsme začali pomoc na farmě trochu flákat a spíš se soustředili na objevování  okolí a organizmu městečka Pai. První vejlet byl k místnímu vodopádu. Žádnej zázrak, ale koupat se dalo a o to nám šlo. Po cestě zpět jsme se stavili u místní “atrakce”. Místnímu farmáři se na jeho svažitém pozemku jednou udělala puklina, a postupně se rozrostla tak, že už nemohl farmu dále obdělávat. Ale vymyslel to tak, že z pukliny udělal atrakci - dal tam lávky a balkónky a začal zvát turisty. Turista přijede, sedne si, donese na stůl ovoce co hrdlo ráčí, jde se podívat na “big hole” a u odchodu dá farmářovi do kasičky dobrovolný příspěvek. Od nás dostal čtyři dolary a vypadal happy. My taky, ovoce i studenej ibiškovej čaj bodly.


Waterfall

Dali jsme si dva výlety do hrokých pramenů, o kterých všichni mluvili. První vejlet byl 30 km dlouhej, sice k jiným pramenům, než o kterých všichni mluvili, takže jsme se nevykoupali, ale výhledy na okolí byly dechberoucí.  Druhý výlet byl k těm spravným pramenům, ale 30USD na hlavu za vstup jsme vzdali a místo toho vlezli do liduprázdbých “lázní” napájených horkou vodou z parku. Teplej 10m a a horkej sedací bazánek  po dvou dnech dešťů taky bodly!
nespravne prameny

ty spravne lazne
Další vejlety pak byly přímo města. Pai ke malé městečko s hodně vyklidněnou a příjemnou atmosférou. Dvě pěší ulice, menší “cosy” bárky, kavárny i pár obchůdků s místním mladým designem, denní i večerní trh. Nikde žádní naháněči,  tuk tuky netrouběj na každého cizince, díky čemůž máte pocit, že tu čas plyne tak nějak pomaleji.  To má ale i svou druhou stránku! Atmosféra městečka přitahuje i roztodivné New Age existence, takže vedle bárků tu jsou i čajovny nabízející mladý ječmen a Pí vodu, každej třetí podnik má v názu Zen, Ohm, nebo love a lidí s batikovanejma tričkama, kristuskama na nahou a konopnejma doplňkma všude tu potkáte asi tak stejně jako na Biostylu v Praze v Holešovicích. Tomu odpovídá i nabídka suvenýrů: Pai na tričku jen ve spojení s Love, kurzy Jógy a meditace..

Ale pozitiva převládají, oběma se nám tam líbilo a při další cestě Thajskem bych se tam určitě znova zastavil. Prostě větši easy going vesnice.Týden tam byl ale dost a přišel čas se přesunout dál. Výběr padl na přechod hranic do Laosu a cestu po Mekngu do Luang Prabang. Vyrazili jsme v pondělí 1.9.. O cestě zase příště, protože ta vydá zcela jistě na svůj vlastní příspěvek.  

Vice fotek ZDE 

          

úterý 18. září 2012

Chiang mai a Spicy bungalows

V pondělí 18. září ráno se přesouváme z Burmských hranic dál na sever, do Chiang mai. Vyhlédli jsme si bydlení v hostelu v historickém centru města a chystáme zde strávit 2-3 dny couráním po místních Watech, ochutnáváním dobrot z večerního trhu a snad se nám i podaří vidět něco z tajského moderního umění.
 Ubytovali jsme se tedy v hostelu Diva, kde se nám hned po příchodu snaží příliš aktivní obsluha nacpat od kurzů vaření (900bátů), ježdění na slonech (2-3tis bátů), až po masáže ( to jediné jsme nakonec využili, ale slibovali nám slevu, kterou jsme nakonce nedostali) a výlety do okolí. Zdvořile se omlouváme, že bychom se rádi nejdříve ubytovali a taky vysvětlujeme, že nezůstáváme dlouho, jelikož jsme si již předjednali výlet do bungalovů v národním parku jiho-západně od Chiang mai, takže zatím jejich nabídek nevyužijeme. V tu chvíli jsme se asi stali nepopulárními hosty. Náš plán na cestu do hor do Spicy bungaloows se jim vůbec nelíbil. Později chápu proč. Po dobu našeho pobytu v Chiang mai se nic zvláštního nestalo, tak to nebudu moc rozepisovat. Město je krásné, spoustu nádherných Watů. Z každého obchůdku, rohu ulice, posterů na taxikách a tuktukách na nás řvali různé nabídky na výlety a zážitky všeho druhu pro turisty.






 Netrpělivě očekáváme odpověď od Samarta, majitele bungalovů v horách, kam bychom se tak rádi přesunuli. Ve městě je šílené vedro, teploty přesahují 35C, je horko i pro Thajce.
V úterý večer odpověď stále nepřichází a tak se ptáme obsluhy našeho hostelu, zdali můžeme zůstat ještě jeden den. Nemůžeme, už pro nás nemají místo. Nevadí, při večerní procházce jsme si hnedka našli něco jiného kam se další den hodláme přesunout. Ráno nás ovšem napadlo, že než se přihlásíme do dalšího hostelu, měli bychom zkusit zavolat Samartovi a zjistit situaci. Ondra po telefonu zjišťuje, že Samart právě odjíždí z Chiang mai do bungalovů, a jestli se chceme přidat, může nás za pět minut vyzvednout. Neměl čas odpovědět na náš email. Naházeli jsme rychle věci do báglů, zaplatili a naskočili do dodávky, která už na nás čekala před naším hostelem. Spolu s námi cestuje do bungalovů izraelský starší pár a dva němci- sourozenci.
Asi za 2,5 hodiny jsme v ráji. 1000 m nad mořem, nově postavené bambusové bungalovy uprostřed džungle, s překrásným výhledem.

Krom nás, nově příchozích, během dne ještě přibylo několik dobrovolníků, kteří dorazili pomáhat z budováním dalších bungalovů a ekologické farmy. Rozmýšleli jsme s Ondrou jestli se máme druhý a třetí den vydat s Izraelci a Němci na treky, slony a sjíždění řeky na bambusových raftech, nebo jestli zůstaneme a pomůžeme pracovat. Ozvalo se mi opět mé lednové zranění a tak se bojím, že na to moc nebudu mít a taky výše zmíněné aktivity jsou docela dost mimo náš rozpočet a tak sme se rozhodli zůstat a pomáhat.
Naše čtyři dny a tři noci v horách ve Spicy bungaloows byly super. Od majitele a šéfa celého projektu, Samarta, jsme se dozvěděli hromadu zajímavých informací k historii a momentální politické situaci v Thajsku, společně jsme vařili na otevřeném ohoni a musím říct, že nic lepšího jsem v Thajsku zatím neměla. Bylo to takovéto poctivé domácí vaření, z kvalitních surovin, bez zbytečných zfamfrnělostí okolo. Super červené i zelené kari, vynikajíci Pa tai, šťavnatý papaya salát, a hromadu dalších receptů jsem si poznamenala do svého zápisníčku.


Přes den jsme spolu s dobrovolníky z Ameriky, Austrálie a Německa pomáhali stavět Samartovi další bungalov, který bude sloužit jako škola a nemocnice pro místní chudé děti horských kmenů.



Ke konci našeho pobytu jsme začali diskutovat nad tím kam dál, a jedna z dobrovolnic, Julie z Německa nám nabídla, abychom se k ní přidali. Míří dále na sever, k hranicím s Barmou do městečka Pai. Bydlet a pracovat na místní ekologické farmě, vedené permakulturně. Mno tak to je velké lákadlo pro mě, takže to si nemůžeme nechat ujít!
Hurá do Pai!

Více fotek z Chinag Mai ZDE
Více fotek ze Spicy Villy ZDE

neděle 16. září 2012

Mae Sot a jeho Barmská komunita

Do městečka Mae Sot v horách, na hranicích s Barmou jsme přijeli ve čtvrtek odpoledne. Ubytovali jsme se v Ban thai hostelu. Příjemné místo s krásnou zelenou zahradou a venkovním sezením pod střechou, která má místní klasický prohlý tvar a stavěl jí prý starý tesař z města Ayuthaya.


Pokoje se stropy a podlahou z týkového dřeva, stejně tak jako vybavení celého pokoje. No kdyby sprcha a záchod nebyly na patře společné pro všechny pokoje, tak sme tak v pětihvězdičkovém hotelu. Nádhera!!



Večer jsme vyrazili na místní večerní trhy, ochutnat trochu kari s hovězím a nasát místní atmosféru. Městečko je specifické tím, že zde  žije společně s Thajci komunita utečenců  z Barmy. Chvílemi nám přijde, že je tu snad Barmánců víc než Thajců. V hraničním pásmu 3km od městečka je hlídaná vesnice a v ní cca 18.000 utečenců z různých částí Barmy, převážně ale Karenů. Situaci utečenců z Barmy monitoruje několik neziskových organizací. Jedná se o dobrovolníky z Kanady, USA a Velké Británie, kteří dodávají utečencům jídlo, ošacení, ale i vzdělání nebo zdravotní péči. Motivují je k výrobě tradičních produktů, které je možné koupit přímo v Mae Sot. Peníze z prodeje těchto výrobků jdou pak rovnou zpět chudým, často podvyživeným utečeneckým Barmským rodinám, pro které je získání peněz z prodeje výrobků jedinou možností obživy. Krásné šály, sárungy, tašky, různé amuletky atd... jsme byly omrknout jak v obchodě tak v prodejně místní Barmské čajovny.



Krásné místo, se skvělým jídlem a šmrncovním nápojákem nás tak nadchlo, že jsem se rozhodla tu i  absolvovat školu Barmského vaření. Ještě ten samý den jsem se přihlásila na kurz, který probíhal den na to od 8.30 hod ráno. Ujali se mne Bo-bo a Nwi-nwi, kteří mne nejdříve vzali na trh. To se moc nedá popsat, to se musí zažít. Prostě od ovoce, zeleniny, bylin všeho druhu až po maso, ryby, žáby, slepejše a gekony. Sušený, živý nebo čerstvě zabitý. Nekecám, ale jelikož byste tomu nemuseli věřit a taky psaný to není tak záživný, tak přikládám obrazový materiál.








Já naštěstí vařila jen vegetariánské recepty. Takže na trhu proběhl pečlivý výběr a poté koupě zeleniny, bylin a tofu. Pak hurá zpátky do čajovny a příprava vybraných receptů. Vybrala jsem si banánový koktejl s medem, bramborové knedlíčky s plněním, Mandalay nudlový salát a bramborové kari.
Všechno to dopadlo moc dobře. Tak dobře, že jsme to bohužel nestihli vyfotit.

Další den jsme si půjčili motorku, jelikož jsme si naplánovali na poslední den v Mae Sot objet jeho blízké okolí. Jeli jsme omrknout hranice s Barmou, kde jsme obdivovali překrásný Barmský nábitek. Škoda že se to nedá dovézt, byl to jeden skvost vedle druhého a samozřejmě za hubičku.


Pak jsme vyrazili do místní vyhlášené restaurace. Vyhlášená je jak svým vynikajícím jídlem (dali jsme si zelené kari, papájový salát a Pad Tai kung) tak hlavně svým nádherným exteriérem a interiérem.


 Je to vlastně taková restauračka uprostřed soustavy jezírek a potůčků, kterým na západní straně dominuje úžasný vodopádek. No jinak všude stromy, lijány, orchideje a porost všech možných tvarů a barev. Vypadá to tam, jak kdyby to tam postavil někdo pro natáčení nějakého exotického a děsně romantického filmu.



Poté jsme vyrazili k horám do místní džungle, podívat se na minerální pramen vyvěrající ze země. Pramen nic moc, procházka džunglí dobrodružná. Na každém patnáctém metru patnácticentimetrová stonožka.



Jinak bambusovej háječek, krásný motýli a tak. Původně jsme mířili do jeskyně na vrcholu hory, ve které bydlí netopýři, ale začínalo zapadat slunce, tak jsme to vzdali  a otočili to zpět k  motorce Po cestě domů jsme málem přejeli kočku a asi určitě přejeli hada. Po každé to pro mě byl nějaký druh šoku a tak ze me vždy vylítnul nějakej "hýýýk", za kterej sem dostala pěkně vynadáno, že prý nervuju řidiče. Pak už jen rychlá cesta zpět do Mae sot, návštěva večerního trhu, kde si Ondra dal “ten nejlepší Pai thai jakej kdy měl”, a hurá domů spát. Ráno vstáváme v 6.30 a vyrážíme do Chiang Mai, hlavního města thajského severu

Více fotek na naší Picase ZDE
Ondrův Pad tai v balení Take-awy.  Jak ho otevřel, už ho nestihl nafotit, jak bylo dobré :-)