Tacomepai a Pai

Všechny města a městečka, která jsme zatím v Thajsku navštívili, se dají chrakterizovat jedním slovem, podle toho, jak se turistům snaží profilovat. Bangkok jsou nákupy, Mae Sot Svoboda Barmě, Chiang Mai je dobrodružství a adrenalin a Pai, to je Láska a světový mír.

Tři hodiny cesty z Chiang Mai, první dvě třetiny klidně a pohodlně, zakončené hodinkou serpentýn, ve kterých se dělalo blbě nejen Julii. Vyskakujeme na mini autobusáku v Pai. Dáváme rychle Pad Tai, půjčujeme skůtra a s velkým očekáváním to šviháme (rodič čte jako “klidnou a opatrnou jízdou se přesouváme”) 5 km zpět směr Chinag Mai na farmu Tacomepai. Motorku půjčujema na 3 dny, protože co kdyby to na bio farmě tak dobré nebi(l)o, že jo?!

Po necélé čtvrthodince jsme na místě. Potkáváme se s “majitelem” Sandotem, který nás provede. Celá farma Tacomepai je v podstatě džungle, s vyšlapanýma cestičkama u kterých stojí domečky postavené rukama místních ubytovaných/dobrovolníků z místních stromů a bambusu. Je jich asi dvacet, skoro každá má vlastní koupelnou a noc stojí 3 dolary na hlavu! Julii bere treehouse, my si vybíráme tu nejnovější, postavneou na okraji pozemku, uprostřed rýžového pole. Ložnička obložená bambusem, zastřešená teráska, a ten výhled!

communal kitchen

Vyhled z terasky

Nas bungalov

lidska pradelna / tu jsme nezkusili

Ubytování se stávají součástí komunity, společně se vaří (1,5 USD na hlavu) a společně se pomáhá farmu “zvelebovat”. Zbelevování není povinné, ale tak nějak se od ubytováných očekává, že pomohou. My jsme se zapojili - nejen kůli tomu, že nás to ubytování stojí 10 USD i s jídlem, ale hlavně jsme se chtěli s Klárou blejsknout českým uměním chatařství a chalupářství.

První den  jsem sekal dříví - mačetou, sekyru tam neměli, a jak jsem následně zjistil, tak ani místo, kde by dřevo schlo. Klára se vrhla na dělání ¨”seed balls” - základ tamního farmaření: vezme se semínko, to se obalí mixem jílu, kompostu a hnojiva a hotová koule se pak nechá uschnout na slunci. Zajímavý je, že hnojivo tady dělaj tak, že prokvašej ovoce s cukrem. Vlastně celá ta farma funguje tak nějak zvláštně, jak jsme postupně začali zjišťovat.Druhý den jsme šli pomoct na zahrádku před místní píchou,  “baráčkem” napůl z hlíny a napůl z bambusu, s elektřinou obýváčkem a dvěma ložnicemi, který obývala Japonka Koko s rodinkou. Úžasná bytost, japonská novinářka, která se specializuje na psaní a povídání o ekologii. Měla prý hodně poslouchaný pořad v japonském rádiu, ale všeho nechala, vzala dcerku a s manželem Yellow, který v Tokiu vyráběl pro zákazníky kompost za 100€ měsíčně (!!!!) a vyrazili do Thajska dělat na bio framách. Dali si v Tacomepai kurz permakulturního “zahradničení” a rovnou tam zakotvili na pár měsíců.

A prací na zahrádce začalo naše nadšení z krásného bydlení s výhledem a ze “zelených” postupů na farmě pomalu ale jistě opadat. Permakulutra je krásná, ale když jsme se začali rozhlížet, tak jsme zjisitli, že rostliny nejenom že neplodí, ale spíš chcípou stejně jako stromy v džungli, protože nikdo okolo kořenů neposekal “permakulturní” plevel,  místním prsátkum nikdo nevykydal tak měsíc a kompost z kuchyni tlel v kuchyni, takže sednut si na jídlo znamelo spiš se nehcat sežrat od komarů, než se nažrat dobrého jídlo. a seedballs, které jsme plácali, se dělali ze semen úplně sežraných broukama, takže z toho vyroste prd a ne kytka. A po práci na zahrádce u Koko jsme zjistili proč: Udělali jsme dva Sepp Holzerovi “hrobečky” tak, aby sbírali vodu,  posbírali jsme dobrou hlínu z okolí a Klára vysvětlia Koko teorii toho, jak celej záhon funguje. Ta z toho byla nadšen a šla to celé ukázat Sandotovi, který na to odpověděl: “Hezké, ale na permakulturu moc organizované”. A to byl důvod - krásný místo, ale absolutně deorganizované.Po procitnutí  po třech dnech pobytu jsme začali pomoc na farmě trochu flákat a spíš se soustředili na objevování  okolí a organizmu městečka Pai. První vejlet byl k místnímu vodopádu. Žádnej zázrak, ale koupat se dalo a o to nám šlo. Po cestě zpět jsme se stavili u místní “atrakce”. Místnímu farmáři se na jeho svažitém pozemku jednou udělala puklina, a postupně se rozrostla tak, že už nemohl farmu dále obdělávat. Ale vymyslel to tak, že z pukliny udělal atrakci - dal tam lávky a balkónky a začal zvát turisty. Turista přijede, sedne si, donese na stůl ovoce co hrdlo ráčí, jde se podívat na “big hole” a u odchodu dá farmářovi do kasičky dobrovolný příspěvek. Od nás dostal čtyři dolary a vypadal happy. My taky, ovoce i studenej ibiškovej čaj bodly.

Waterfall

Dali jsme si dva výlety do hrokých pramenů, o kterých všichni mluvili. První vejlet byl 30 km dlouhej, sice k jiným pramenům, než o kterých všichni mluvili, takže jsme se nevykoupali, ale výhledy na okolí byly dechberoucí.  Druhý výlet byl k těm spravným pramenům, ale 30USD na hlavu za vstup jsme vzdali a místo toho vlezli do liduprázdbých “lázní” napájených horkou vodou z parku. Teplej 10m a a horkej sedací bazánek  po dvou dnech dešťů taky bodly!

nespravne prameny

ty spravne lazne

Další vejlety pak byly přímo města. Pai ke malé městečko s hodně vyklidněnou a příjemnou atmosférou. Dvě pěší ulice, menší “cosy” bárky, kavárny i pár obchůdků s místním mladým designem, denní i večerní trh. Nikde žádní naháněči,  tuk tuky netrouběj na každého cizince, díky čemůž máte pocit, že tu čas plyne tak nějak pomaleji.  To má ale i svou druhou stránku! Atmosféra městečka přitahuje i roztodivné New Age existence, takže vedle bárků tu jsou i čajovny nabízející mladý ječmen a Pí vodu, každej třetí podnik má v názu Zen, Ohm, nebo love a lidí s batikovanejma tričkama, kristuskama na nahou a konopnejma doplňkma všude tu potkáte asi tak stejně jako na Biostylu v Praze v Holešovicích. Tomu odpovídá i nabídka suvenýrů: Pai na tričku jen ve spojení s Love, kurzy Jógy a meditace..

Ale pozitiva převládají, oběma se nám tam líbilo a při další cestě Thajskem bych se tam určitě znova zastavil. Prostě větši easy going vesnice.Týden tam byl ale dost a přišel čas se přesunout dál. Výběr padl na přechod hranic do Laosu a cestu po Mekngu do Luang Prabang. Vyrazili jsme v pondělí 1.9.. O cestě zase příště, protože ta vydá zcela jistě na svůj vlastní příspěvek.  

Vice fotek ZDE 

          

Chiang mai a Spicy bungalows

V pondělí 18. září ráno se přesouváme z Burmských hranic dál na sever, do Chiang mai. Vyhlédli jsme si bydlení v hostelu v historickém centru města a chystáme zde strávit 2-3 dny couráním po místních Watech, ochutnáváním dobrot z večerního trhu a snad se nám i podaří vidět něco z tajského moderního umění.

 Ubytovali jsme se tedy v hostelu Diva, kde se nám hned po příchodu snaží příliš aktivní obsluha nacpat od kurzů vaření (900bátů), ježdění na slonech (2-3tis bátů), až po masáže ( to jediné jsme nakonec využili, ale slibovali nám slevu, kterou jsme nakonce nedostali) a výlety do okolí. Zdvořile se omlouváme, že bychom se rádi nejdříve ubytovali a taky vysvětlujeme, že nezůstáváme dlouho, jelikož jsme si již předjednali výlet do bungalovů v národním parku jiho-západně od Chiang mai, takže zatím jejich nabídek nevyužijeme. V tu chvíli jsme se asi stali nepopulárními hosty. Náš plán na cestu do hor do Spicy bungaloows se jim vůbec nelíbil. Později chápu proč. Po dobu našeho pobytu v Chiang mai se nic zvláštního nestalo, tak to nebudu moc rozepisovat. Město je krásné, spoustu nádherných Watů. Z každého obchůdku, rohu ulice, posterů na taxikách a tuktukách na nás řvali různé nabídky na výlety a zážitky všeho druhu pro turisty.

 Netrpělivě očekáváme odpověď od Samarta, majitele bungalovů v horách, kam bychom se tak rádi přesunuli. Ve městě je šílené vedro, teploty přesahují 35C, je horko i pro Thajce.
V úterý večer odpověď stále nepřichází a tak se ptáme obsluhy našeho hostelu, zdali můžeme zůstat ještě jeden den. Nemůžeme, už pro nás nemají místo. Nevadí, při večerní procházce jsme si hnedka našli něco jiného kam se další den hodláme přesunout. Ráno nás ovšem napadlo, že než se přihlásíme do dalšího hostelu, měli bychom zkusit zavolat Samartovi a zjistit situaci. Ondra po telefonu zjišťuje, že Samart právě odjíždí z Chiang mai do bungalovů, a jestli se chceme přidat, může nás za pět minut vyzvednout. Neměl čas odpovědět na náš email. Naházeli jsme rychle věci do báglů, zaplatili a naskočili do dodávky, která už na nás čekala před naším hostelem. Spolu s námi cestuje do bungalovů izraelský starší pár a dva němci- sourozenci.
Asi za 2,5 hodiny jsme v ráji. 1000 m nad mořem, nově postavené bambusové bungalovy uprostřed džungle, s překrásným výhledem.

Krom nás, nově příchozích, během dne ještě přibylo několik dobrovolníků, kteří dorazili pomáhat z budováním dalších bungalovů a ekologické farmy. Rozmýšleli jsme s Ondrou jestli se máme druhý a třetí den vydat s Izraelci a Němci na treky, slony a sjíždění řeky na bambusových raftech, nebo jestli zůstaneme a pomůžeme pracovat. Ozvalo se mi opět mé lednové zranění a tak se bojím, že na to moc nebudu mít a taky výše zmíněné aktivity jsou docela dost mimo náš rozpočet a tak sme se rozhodli zůstat a pomáhat.
Naše čtyři dny a tři noci v horách ve Spicy bungaloows byly super. Od majitele a šéfa celého projektu, Samarta, jsme se dozvěděli hromadu zajímavých informací k historii a momentální politické situaci v Thajsku, společně jsme vařili na otevřeném ohoni a musím říct, že nic lepšího jsem v Thajsku zatím neměla. Bylo to takovéto poctivé domácí vaření, z kvalitních surovin, bez zbytečných zfamfrnělostí okolo. Super červené i zelené kari, vynikajíci Pa tai, šťavnatý papaya salát, a hromadu dalších receptů jsem si poznamenala do svého zápisníčku.

Přes den jsme spolu s dobrovolníky z Ameriky, Austrálie a Německa pomáhali stavět Samartovi další bungalov, který bude sloužit jako škola a nemocnice pro místní chudé děti horských kmenů.

Ke konci našeho pobytu jsme začali diskutovat nad tím kam dál, a jedna z dobrovolnic, Julie z Německa nám nabídla, abychom se k ní přidali. Míří dále na sever, k hranicím s Barmou do městečka Pai. Bydlet a pracovat na místní ekologické farmě, vedené permakulturně. Mno tak to je velké lákadlo pro mě, takže to si nemůžeme nechat ujít!
Hurá do Pai!

Více fotek z Chinag Mai ZDE
Více fotek ze Spicy Villy ZDE

Mae Sot a jeho Barmská komunita

Do městečka Mae Sot v horách, na hranicích s Barmou jsme přijeli ve čtvrtek odpoledne. Ubytovali jsme se v Ban thai hostelu. Příjemné místo s krásnou zelenou zahradou a venkovním sezením pod střechou, která má místní klasický prohlý tvar a stavěl jí prý starý tesař z města Ayuthaya.

Pokoje se stropy a podlahou z týkového dřeva, stejně tak jako vybavení celého pokoje. No kdyby sprcha a záchod nebyly na patře společné pro všechny pokoje, tak sme tak v pětihvězdičkovém hotelu. Nádhera!!

Večer jsme vyrazili na místní večerní trhy, ochutnat trochu kari s hovězím a nasát místní atmosféru. Městečko je specifické tím, že zde  žije společně s Thajci komunita utečenců  z Barmy. Chvílemi nám přijde, že je tu snad Barmánců víc než Thajců. V hraničním pásmu 3km od městečka je hlídaná vesnice a v ní cca 18.000 utečenců z různých částí Barmy, převážně ale Karenů. Situaci utečenců z Barmy monitoruje několik neziskových organizací. Jedná se o dobrovolníky z Kanady, USA a Velké Británie, kteří dodávají utečencům jídlo, ošacení, ale i vzdělání nebo zdravotní péči. Motivují je k výrobě tradičních produktů, které je možné koupit přímo v Mae Sot. Peníze z prodeje těchto výrobků jdou pak rovnou zpět chudým, často podvyživeným utečeneckým Barmským rodinám, pro které je získání peněz z prodeje výrobků jedinou možností obživy. Krásné šály, sárungy, tašky, různé amuletky atd... jsme byly omrknout jak v obchodě tak v prodejně místní Barmské čajovny.

Krásné místo, se skvělým jídlem a šmrncovním nápojákem nás tak nadchlo, že jsem se rozhodla tu i  absolvovat školu Barmského vaření. Ještě ten samý den jsem se přihlásila na kurz, který probíhal den na to od 8.30 hod ráno. Ujali se mne Bo-bo a Nwi-nwi, kteří mne nejdříve vzali na trh. To se moc nedá popsat, to se musí zažít. Prostě od ovoce, zeleniny, bylin všeho druhu až po maso, ryby, žáby, slepejše a gekony. Sušený, živý nebo čerstvě zabitý. Nekecám, ale jelikož byste tomu nemuseli věřit a taky psaný to není tak záživný, tak přikládám obrazový materiál.

Já naštěstí vařila jen vegetariánské recepty. Takže na trhu proběhl pečlivý výběr a poté koupě zeleniny, bylin a tofu. Pak hurá zpátky do čajovny a příprava vybraných receptů. Vybrala jsem si banánový koktejl s medem, bramborové knedlíčky s plněním, Mandalay nudlový salát a bramborové kari.
Všechno to dopadlo moc dobře. Tak dobře, že jsme to bohužel nestihli vyfotit.
Další den jsme si půjčili motorku, jelikož jsme si naplánovali na poslední den v Mae Sot objet jeho blízké okolí. Jeli jsme omrknout hranice s Barmou, kde jsme obdivovali překrásný Barmský nábitek. Škoda že se to nedá dovézt, byl to jeden skvost vedle druhého a samozřejmě za hubičku.

Pak jsme vyrazili do místní vyhlášené restaurace. Vyhlášená je jak svým vynikajícím jídlem (dali jsme si zelené kari, papájový salát a Pad Tai kung) tak hlavně svým nádherným exteriérem a interiérem.

 Je to vlastně taková restauračka uprostřed soustavy jezírek a potůčků, kterým na západní straně dominuje úžasný vodopádek. No jinak všude stromy, lijány, orchideje a porost všech možných tvarů a barev. Vypadá to tam, jak kdyby to tam postavil někdo pro natáčení nějakého exotického a děsně romantického filmu.

Poté jsme vyrazili k horám do místní džungle, podívat se na minerální pramen vyvěrající ze země. Pramen nic moc, procházka džunglí dobrodružná. Na každém patnáctém metru patnácticentimetrová stonožka.

Jinak bambusovej háječek, krásný motýli a tak. Původně jsme mířili do jeskyně na vrcholu hory, ve které bydlí netopýři, ale začínalo zapadat slunce, tak jsme to vzdali  a otočili to zpět k  motorce Po cestě domů jsme málem přejeli kočku a asi určitě přejeli hada. Po každé to pro mě byl nějaký druh šoku a tak ze me vždy vylítnul nějakej "hýýýk", za kterej sem dostala pěkně vynadáno, že prý nervuju řidiče. Pak už jen rychlá cesta zpět do Mae sot, návštěva večerního trhu, kde si Ondra dal “ten nejlepší Pai thai jakej kdy měl”, a hurá domů spát. Ráno vstáváme v 6.30 a vyrážíme do Chiang Mai, hlavního města thajského severu

Více fotek na naší Picase ZDE

Ondrův Pad tai v balení Take-awy.  Jak ho otevřel, už ho nestihl nafotit, jak bylo dobré :-)

Sukhotai, velká voda a spoustu Watů

Z Bangkoku vyrážíme v pondělí ve čtyři odpoledne dvoupatrovým busíkem. Usedáme do první řady sedadel v horní části a já přemýšlím, jak kvalitní budou cesty, protože tahle věc se prostě chtě nechtě musí kynklat ze strany na stranu při přejetí sebemenšího výmolu. Moje obava z kvality cest se naštěstí nepotvrdila a my jeli v klidu téměř bez houpání v průměru 70 za hodinu. Plynulost cesty občas přerušila zastávka ve městech po cestě, nebo občasné prudké brždění, to když se před řidičem objevila tak třícentimetrová vrstva písku a bláta (jsou tu monzuny). Druhá věc, která rozčilovala Kláru už od nasednutí a mě asi po půl hodině cesty byla, že ať větrák nad hlavou nastavíme do jakékoliv pozice, furt z něj fučí studený vzduch - buď na temeno, do obličeje, nebo do ucha. Řešením jsou nakonec dva ubrousky z Dunknin Donuts, které nacpeme

do větráků a je po ptákách.

Po cestě zjišťuju, jak tady funguje jízda v pruzích a komunikace řidičů mezi sebou: Naprosto v klidu a v pohodě. Pomalý automaticky uhýbá rychlejšímu a když se náhodou potkají dvě předjíždějící auta uprostřed, tak celá doprava okolo tak nějak zpomalí,všichni se v klidu vyhnou, potroubením si navzájem poděkují a jede se v klidu dál. Žádný Trpšovský a jemu podobní..

Na liduprázdný autobusák v Sukhothai dorážíme chvilku před půlnocí a přemýšlíme, jak se dostaneme do předem zamluveného Guest Housu, ale zachraňuje nás stanoviště Tuk Tuků (motorová rikša - zadek z motork a vpředu klec na dvou kolech s dvěma podélnými lavicemi. Kapacitně pro 6 Thajců nebo 4 Evropany, nebo 2 Američany). Odoláme tlaku řidiče, který nám tvrdí, že náš Guesthouse už má zavřeno, že nás neubytují, že je hnusný a že nás odveze do lepšího. Trváme na svém a přistupujeme k licitaci ceny. Řidič vytahuje zalaminovaný ceník kde má napsáno, že tam kam potřebujeme to stojí 80, ale protože je půlnoc, tak to bude za sto. Na mojí odpověď "You are robbing us, but OK, let´s go quickly" se zasmějeme my i tři další řidiči stojící opodál, řidičově fórku o tom, že motorka nestartuje, protože nechce k našemu guesthousu, se pro naopak směje jenom on.

Autobusák v Sukhotai

Kam se hrabe Flórenc

Po asi 3 minutách nás Lojza doveze na místo, kde nás s překvapeným výrazem "že fakt nevěřil, že tu někdo bude" předá rozespalé slečně, ze které se snaží chvilku lámat provizi za hosty, ale jak jsem pochopil, tak slova "Onžej" a "email" a "reservation" ho o ní velmi rychle připravila.

Slečna (ano, za tři dny pobytu jsme se nezeptali na jméno) nás odvádí od vchodové brány do našeho bungalovu a my zjišťujeme, že po pekle Bangkoku jsme se ocitli v malém zeleném ráji. Chatka je  za 10USD , máme příjemně tvrdou a velkou dvoupostel, větrák (we are fans of fans) a vlastní koupelnu s horkou sprchou a splachovacím hajzlíkem.Celý gestuhouse je ke všemu jedna malá soukromé džungle bambusů, rybníčků s rybičkami, ale hlavně bonsaií. O ty se stará syn majitelky, který se učí od strýčka. Má jich tam snad tisíc a jeden krásnejší než druhý.

pohodička před chatou

chtka uvnitř

Bonsaie

zahrádka před chatkou

V úterý ráno ale zjišťujeme, že brána nášeho ráje je také jen asi 57m od pekla. Ta velká betonová zeď, které jsme si všimli v noci při příjezdu je totiž stěna koryta řeky, která den před naším příjezdem zatopila celou část města za řekou a že ranní budíček hlukem z rotoru helikoptéry nezpůsobila armáda, ale televizní štáby. Domácí nevypadali, že by je záplavy nějak vzrušovali, v klidu posnádali, chlapec udělal pár nových stromečků a na dotaz, jestli se máme bát, odpověděl, že ne, že takhle vysoko je voda každý rok a že přes vodu je to zaplavilo dírou v kanále. Tak jsme uvěřili, že taková hladina vody je tu v září asi normální a vydali jsme se na náš první výlet.

pohled z ráje do pekla. Foceno z hlavního mostu

Sukhotaie jsou dva - Nový a starý. Starý Sukhotai jsou hlavně UNESCEM chráněné ruiny bývalého hlavního města Sukhothaiského království, které existovalo mezi 13. a 14. století a je považováno za základ současného Thajska. My ale bydleli v novém Sukhotai, vzdáleném od starého asi 13km. Jako dopravní prostředek volímei Bicykl a to hlavně proto, že dle průvodce vede podél hlavní silnice spojující obě města ještě vodní kanál lemovaný klidnou silničkou bez aut. A průvodce měl pravdu! 13 km celkem, z toho10 km krásnou klidnou zpevněnou cestou podél vody, lemované palmami, rýžovými poly nádhernými starými dřevěnými baráky (všechny na pylonech - voda je tu asi fakt všude).

ready for a ride

Pauza na cestě mezi Starým a Nový

Po slabě hodince klidné (je tu fakt vedro, když se šlape) jízdy přijíždíme do Sukhotai. Všude jsou pagody tady nazývané "Wat". Fotíme se před první kterou potkáváme, u stánku dáváme obligátní nudlovou polévku a sedáme na kolo, že se projedeme zrenovavaným centre . Vstup do zpoplatněné části po krátké debatě vzdáváme a volíme výlet za hradby města. Jak se ale ukáže, tak město má tři části a od loňského roku se platí za vstup do každé z nich. Za každou zvlášť, bohužel.. A tak platíme roztomilé paní v ještě roztomilejší budce a vjíždíme mezi tucty rozvalin. Projížďku ve stínu stromů doplněnou občasným vyběhnututím na kopeček za pěkným výhledem dáváme klidnou jízdou za 3 hoďky a pomalým tempem se vracíme zpátky dom.

První Wat

Nějaká ta samospoušť (všimni si hor)

ženu mám nebojácnou

sunshine

Buddha

pohled shůry

Druhý den,  v poledne pod dlouuhém spánku, zjišťujeme, že cca. 40 kiláků na kolech konstruovaných pro postavy menších Thajců dalo nohám docela zabrat a tak den trávíme kratší procházkou po trhu a odpočinkem doma pod pergolou, kocháme se bonsaji a plánujme další zastávku našeho výletu. Výhrává Mae Sot, hraniční město s Burmou na úrovni mezi Chiang Mai a Bangkokem. Vyrazili jsme ve čtvrtek ve dvě odpoledne.