neděle 30. září 2012

Tacomepai a Pai


Všechny města a městečka, která jsme zatím v Thajsku navštívili, se dají chrakterizovat jedním slovem, podle toho, jak se turistům snaží profilovat. Bangkok jsou nákupy, Mae Sot Svoboda Barmě, Chiang Mai je dobrodružství a adrenalin a Pai, to je Láska a světový mír.

Tři hodiny cesty z Chiang Mai, první dvě třetiny klidně a pohodlně, zakončené hodinkou serpentýn, ve kterých se dělalo blbě nejen Julii. Vyskakujeme na mini autobusáku v Pai. Dáváme rychle Pad Tai, půjčujeme skůtra a s velkým očekáváním to šviháme (rodič čte jako “klidnou a opatrnou jízdou se přesouváme”) 5 km zpět směr Chinag Mai na farmu Tacomepai. Motorku půjčujema na 3 dny, protože co kdyby to na bio farmě tak dobré nebi(l)o, že jo?!

Po necélé čtvrthodince jsme na místě. Potkáváme se s “majitelem” Sandotem, který nás provede. Celá farma Tacomepai je v podstatě džungle, s vyšlapanýma cestičkama u kterých stojí domečky postavené rukama místních ubytovaných/dobrovolníků z místních stromů a bambusu. Je jich asi dvacet, skoro každá má vlastní koupelnou a noc stojí 3 dolary na hlavu! Julii bere treehouse, my si vybíráme tu nejnovější, postavneou na okraji pozemku, uprostřed rýžového pole. Ložnička obložená bambusem, zastřešená teráska, a ten výhled!


communal kitchen
Vyhled z terasky
Nas bungalov
lidska pradelna / tu jsme nezkusili


Ubytování se stávají součástí komunity, společně se vaří (1,5 USD na hlavu) a společně se pomáhá farmu “zvelebovat”. Zbelevování není povinné, ale tak nějak se od ubytováných očekává, že pomohou. My jsme se zapojili - nejen kůli tomu, že nás to ubytování stojí 10 USD i s jídlem, ale hlavně jsme se chtěli s Klárou blejsknout českým uměním chatařství a chalupářství.

První den  jsem sekal dříví - mačetou, sekyru tam neměli, a jak jsem následně zjistil, tak ani místo, kde by dřevo schlo. Klára se vrhla na dělání ¨”seed balls” - základ tamního farmaření: vezme se semínko, to se obalí mixem jílu, kompostu a hnojiva a hotová koule se pak nechá uschnout na slunci. Zajímavý je, že hnojivo tady dělaj tak, že prokvašej ovoce s cukrem. Vlastně celá ta farma funguje tak nějak zvláštně, jak jsme postupně začali zjišťovat.Druhý den jsme šli pomoct na zahrádku před místní píchou,  “baráčkem” napůl z hlíny a napůl z bambusu, s elektřinou obýváčkem a dvěma ložnicemi, který obývala Japonka Koko s rodinkou. Úžasná bytost, japonská novinářka, která se specializuje na psaní a povídání o ekologii. Měla prý hodně poslouchaný pořad v japonském rádiu, ale všeho nechala, vzala dcerku a s manželem Yellow, který v Tokiu vyráběl pro zákazníky kompost za 100€ měsíčně (!!!!) a vyrazili do Thajska dělat na bio framách. Dali si v Tacomepai kurz permakulturního “zahradničení” a rovnou tam zakotvili na pár měsíců.

A prací na zahrádce začalo naše nadšení z krásného bydlení s výhledem a ze “zelených” postupů na farmě pomalu ale jistě opadat. Permakulutra je krásná, ale když jsme se začali rozhlížet, tak jsme zjisitli, že rostliny nejenom že neplodí, ale spíš chcípou stejně jako stromy v džungli, protože nikdo okolo kořenů neposekal “permakulturní” plevel,  místním prsátkum nikdo nevykydal tak měsíc a kompost z kuchyni tlel v kuchyni, takže sednut si na jídlo znamelo spiš se nehcat sežrat od komarů, než se nažrat dobrého jídlo. a seedballs, které jsme plácali, se dělali ze semen úplně sežraných broukama, takže z toho vyroste prd a ne kytka. A po práci na zahrádce u Koko jsme zjistili proč: Udělali jsme dva Sepp Holzerovi “hrobečky” tak, aby sbírali vodu,  posbírali jsme dobrou hlínu z okolí a Klára vysvětlia Koko teorii toho, jak celej záhon funguje. Ta z toho byla nadšen a šla to celé ukázat Sandotovi, který na to odpověděl: “Hezké, ale na permakulturu moc organizované”. A to byl důvod - krásný místo, ale absolutně deorganizované.Po procitnutí  po třech dnech pobytu jsme začali pomoc na farmě trochu flákat a spíš se soustředili na objevování  okolí a organizmu městečka Pai. První vejlet byl k místnímu vodopádu. Žádnej zázrak, ale koupat se dalo a o to nám šlo. Po cestě zpět jsme se stavili u místní “atrakce”. Místnímu farmáři se na jeho svažitém pozemku jednou udělala puklina, a postupně se rozrostla tak, že už nemohl farmu dále obdělávat. Ale vymyslel to tak, že z pukliny udělal atrakci - dal tam lávky a balkónky a začal zvát turisty. Turista přijede, sedne si, donese na stůl ovoce co hrdlo ráčí, jde se podívat na “big hole” a u odchodu dá farmářovi do kasičky dobrovolný příspěvek. Od nás dostal čtyři dolary a vypadal happy. My taky, ovoce i studenej ibiškovej čaj bodly.


Waterfall

Dali jsme si dva výlety do hrokých pramenů, o kterých všichni mluvili. První vejlet byl 30 km dlouhej, sice k jiným pramenům, než o kterých všichni mluvili, takže jsme se nevykoupali, ale výhledy na okolí byly dechberoucí.  Druhý výlet byl k těm spravným pramenům, ale 30USD na hlavu za vstup jsme vzdali a místo toho vlezli do liduprázdbých “lázní” napájených horkou vodou z parku. Teplej 10m a a horkej sedací bazánek  po dvou dnech dešťů taky bodly!
nespravne prameny

ty spravne lazne
Další vejlety pak byly přímo města. Pai ke malé městečko s hodně vyklidněnou a příjemnou atmosférou. Dvě pěší ulice, menší “cosy” bárky, kavárny i pár obchůdků s místním mladým designem, denní i večerní trh. Nikde žádní naháněči,  tuk tuky netrouběj na každého cizince, díky čemůž máte pocit, že tu čas plyne tak nějak pomaleji.  To má ale i svou druhou stránku! Atmosféra městečka přitahuje i roztodivné New Age existence, takže vedle bárků tu jsou i čajovny nabízející mladý ječmen a Pí vodu, každej třetí podnik má v názu Zen, Ohm, nebo love a lidí s batikovanejma tričkama, kristuskama na nahou a konopnejma doplňkma všude tu potkáte asi tak stejně jako na Biostylu v Praze v Holešovicích. Tomu odpovídá i nabídka suvenýrů: Pai na tričku jen ve spojení s Love, kurzy Jógy a meditace..

Ale pozitiva převládají, oběma se nám tam líbilo a při další cestě Thajskem bych se tam určitě znova zastavil. Prostě větši easy going vesnice.Týden tam byl ale dost a přišel čas se přesunout dál. Výběr padl na přechod hranic do Laosu a cestu po Mekngu do Luang Prabang. Vyrazili jsme v pondělí 1.9.. O cestě zase příště, protože ta vydá zcela jistě na svůj vlastní příspěvek.  

Vice fotek ZDE 

          

Žádné komentáře: