Sukhotai, velká voda a spoustu Watů

Z Bangkoku vyrážíme v pondělí ve čtyři odpoledne dvoupatrovým busíkem. Usedáme do první řady sedadel v horní části a já přemýšlím, jak kvalitní budou cesty, protože tahle věc se prostě chtě nechtě musí kynklat ze strany na stranu při přejetí sebemenšího výmolu. Moje obava z kvality cest se naštěstí nepotvrdila a my jeli v klidu téměř bez houpání v průměru 70 za hodinu. Plynulost cesty občas přerušila zastávka ve městech po cestě, nebo občasné prudké brždění, to když se před řidičem objevila tak třícentimetrová vrstva písku a bláta (jsou tu monzuny). Druhá věc, která rozčilovala Kláru už od nasednutí a mě asi po půl hodině cesty byla, že ať větrák nad hlavou nastavíme do jakékoliv pozice, furt z něj fučí studený vzduch - buď na temeno, do obličeje, nebo do ucha. Řešením jsou nakonec dva ubrousky z Dunknin Donuts, které nacpeme

do větráků a je po ptákách.

Po cestě zjišťuju, jak tady funguje jízda v pruzích a komunikace řidičů mezi sebou: Naprosto v klidu a v pohodě. Pomalý automaticky uhýbá rychlejšímu a když se náhodou potkají dvě předjíždějící auta uprostřed, tak celá doprava okolo tak nějak zpomalí,všichni se v klidu vyhnou, potroubením si navzájem poděkují a jede se v klidu dál. Žádný Trpšovský a jemu podobní..

Na liduprázdný autobusák v Sukhothai dorážíme chvilku před půlnocí a přemýšlíme, jak se dostaneme do předem zamluveného Guest Housu, ale zachraňuje nás stanoviště Tuk Tuků (motorová rikša - zadek z motork a vpředu klec na dvou kolech s dvěma podélnými lavicemi. Kapacitně pro 6 Thajců nebo 4 Evropany, nebo 2 Američany). Odoláme tlaku řidiče, který nám tvrdí, že náš Guesthouse už má zavřeno, že nás neubytují, že je hnusný a že nás odveze do lepšího. Trváme na svém a přistupujeme k licitaci ceny. Řidič vytahuje zalaminovaný ceník kde má napsáno, že tam kam potřebujeme to stojí 80, ale protože je půlnoc, tak to bude za sto. Na mojí odpověď "You are robbing us, but OK, let´s go quickly" se zasmějeme my i tři další řidiči stojící opodál, řidičově fórku o tom, že motorka nestartuje, protože nechce k našemu guesthousu, se pro naopak směje jenom on.

Autobusák v Sukhotai

Kam se hrabe Flórenc

Po asi 3 minutách nás Lojza doveze na místo, kde nás s překvapeným výrazem "že fakt nevěřil, že tu někdo bude" předá rozespalé slečně, ze které se snaží chvilku lámat provizi za hosty, ale jak jsem pochopil, tak slova "Onžej" a "email" a "reservation" ho o ní velmi rychle připravila.

Slečna (ano, za tři dny pobytu jsme se nezeptali na jméno) nás odvádí od vchodové brány do našeho bungalovu a my zjišťujeme, že po pekle Bangkoku jsme se ocitli v malém zeleném ráji. Chatka je  za 10USD , máme příjemně tvrdou a velkou dvoupostel, větrák (we are fans of fans) a vlastní koupelnu s horkou sprchou a splachovacím hajzlíkem.Celý gestuhouse je ke všemu jedna malá soukromé džungle bambusů, rybníčků s rybičkami, ale hlavně bonsaií. O ty se stará syn majitelky, který se učí od strýčka. Má jich tam snad tisíc a jeden krásnejší než druhý.

pohodička před chatou

chtka uvnitř

Bonsaie

zahrádka před chatkou

V úterý ráno ale zjišťujeme, že brána nášeho ráje je také jen asi 57m od pekla. Ta velká betonová zeď, které jsme si všimli v noci při příjezdu je totiž stěna koryta řeky, která den před naším příjezdem zatopila celou část města za řekou a že ranní budíček hlukem z rotoru helikoptéry nezpůsobila armáda, ale televizní štáby. Domácí nevypadali, že by je záplavy nějak vzrušovali, v klidu posnádali, chlapec udělal pár nových stromečků a na dotaz, jestli se máme bát, odpověděl, že ne, že takhle vysoko je voda každý rok a že přes vodu je to zaplavilo dírou v kanále. Tak jsme uvěřili, že taková hladina vody je tu v září asi normální a vydali jsme se na náš první výlet.

pohled z ráje do pekla. Foceno z hlavního mostu

Sukhotaie jsou dva - Nový a starý. Starý Sukhotai jsou hlavně UNESCEM chráněné ruiny bývalého hlavního města Sukhothaiského království, které existovalo mezi 13. a 14. století a je považováno za základ současného Thajska. My ale bydleli v novém Sukhotai, vzdáleném od starého asi 13km. Jako dopravní prostředek volímei Bicykl a to hlavně proto, že dle průvodce vede podél hlavní silnice spojující obě města ještě vodní kanál lemovaný klidnou silničkou bez aut. A průvodce měl pravdu! 13 km celkem, z toho10 km krásnou klidnou zpevněnou cestou podél vody, lemované palmami, rýžovými poly nádhernými starými dřevěnými baráky (všechny na pylonech - voda je tu asi fakt všude).

ready for a ride

Pauza na cestě mezi Starým a Nový

Po slabě hodince klidné (je tu fakt vedro, když se šlape) jízdy přijíždíme do Sukhotai. Všude jsou pagody tady nazývané "Wat". Fotíme se před první kterou potkáváme, u stánku dáváme obligátní nudlovou polévku a sedáme na kolo, že se projedeme zrenovavaným centre . Vstup do zpoplatněné části po krátké debatě vzdáváme a volíme výlet za hradby města. Jak se ale ukáže, tak město má tři části a od loňského roku se platí za vstup do každé z nich. Za každou zvlášť, bohužel.. A tak platíme roztomilé paní v ještě roztomilejší budce a vjíždíme mezi tucty rozvalin. Projížďku ve stínu stromů doplněnou občasným vyběhnututím na kopeček za pěkným výhledem dáváme klidnou jízdou za 3 hoďky a pomalým tempem se vracíme zpátky dom.

První Wat

Nějaká ta samospoušť (všimni si hor)

ženu mám nebojácnou

sunshine

Buddha

pohled shůry

Druhý den,  v poledne pod dlouuhém spánku, zjišťujeme, že cca. 40 kiláků na kolech konstruovaných pro postavy menších Thajců dalo nohám docela zabrat a tak den trávíme kratší procházkou po trhu a odpočinkem doma pod pergolou, kocháme se bonsaji a plánujme další zastávku našeho výletu. Výhrává Mae Sot, hraniční město s Burmou na úrovni mezi Chiang Mai a Bangkokem. Vyrazili jsme ve čtvrtek ve dvě odpoledne.